Začátek

12. července 2015 v 10:37 | jsemany |  Výkřiky
Začínalo léto. Prázdniny. Vedra. Tlení. Zdálo se jí, že takhle to všechno vždycky začíná. Létem. Ležela na vyhřátém betonu před domem. Pod hlavou měla tlustou knížku od Zapletala, kterou koupila před týdnem v antikvariátu. Slunce jí dychtivě pálilo do tváře. Oči měla zavřené a zřejmě si to všechno užívala. Zpod lehkého černého trička jí vykukoval kousek ňadra. A už zase ztratila sluneční brýle. Hloupé. Asi se toho moc nezměnilo.
Najednou ho naprosto živě viděla, jak vychází ze dvěří. Jeho mužné ruce, jemné rysy v obličeji a vlasy vlnící se jako moře. Ta představa ji unesla někam daleko. Věděla, jak moc jí chybí, ale jako vždy se přes to přenesla. Marnit den zase jen v potemnělém pokoji se zataženými žaluziemi, zalezlá v peřinách s jeho zjevením v hlavě? To už se jí vážně nechtělo. Neměla to zapotřebí. Takové dny už v ní i tak zanechaly cosi jako malátnost a lhostejnosti k rutině všedních dní. Bez něj.
Chladivý vítr si jemně pohrával s jejími vlasy, když tohle psala. Přivřela oči a vybavila si včerejší noc, když se ztratila v uličkách vedlejší vesničky. Šlapala do pedálů jako o život, v uších jí zněla ta písnička a ano, samozřejmě, že je to bláznivé, ale ona si připadala živá. Musela se při té vzpomínce usmát.
Připomnělo jí to i to ráno v parku. I přes horké dny bylo chladno. Všichni lidé ještě spali a ona tam seděla, v rukou držela knihu a pocit, že myslí právě teď právě na ni jí vehnal slzy do očí. Zase se smála. Protože věděla, že takové štěstí přesně hledala.
Slunce pálilo čím dál víc. Dny jí splývaly, ale ona myslela jen na to, že takovýhle život prostě miluje.

 

Už jsi zase v č(o)udu?

10. července 2015 v 18:10 | jsemany |  Fotografie
Hm. Skutečně prazvláštní.


You know, I can't tell if I'm a normal person, it's true
I think I'm cool enough, but am I cruel enough...
Am I cruel enough... for you?


Zase ten výkřik.

4. července 2015 v 21:24 | jsemany |  Výkřiky
Ježiš. Nesnáším tě a miluju zároveň. Jsem holka, nevím, co chci. To jsi už poznal, že jo? Neodepisuju. Odepíšu. Neodepisuješ. Vytáčí mě to. Šílím z toho. Přehrávám si, co jsem řekla špatně. Ano, ne, proč? Je to odplata. Aby sis nemyslel, že o tebe jako stojím, víš jak. Je to hra. Aby jsme si nemysleli, že jeden z nás má navrh. Vytáčíš mě. Vytáčíš. A když už napíšu něco, čím se ti otevírám, tak se děsím, zda to nebylo moc. Aby sis nemyslel, že jsem divná. Tak jako ti druzí, kterým jsem věřila a svěřila se. Vím, že to skoro nikdy nedopadlo, ale... sakra, potřebuju tě. Vidět tě, jak se směješ. Jak na mě upíráš své modré oceány. Jak mě vtahují. A chybíš, ikdyž se tomu tak moc bráním. Šílím z toho. Z tebe.

Jsem beznadějná. Fakt moc.
 


Drunk on the Moon

3. července 2015 v 22:01 | jsemany |  Výkřiky

Ach, lásko, jen si představ svět, ve kterém by každou noc nevycházel měsíc. Ke komu bychom upínali svá tajná přání, své (ne)smyslné příběhy a touhy? Koho by bánísci opěvovali? Kdo by mi dělal společníka při nočních procházkách, když ne on? Bez něj bych byla osamělá. Díky, můj příteli...

Kopa

17. června 2015 v 17:52 | jsemany |  Fotografie
Starší fotky.

Ztracen v lese myšlenek.
Malé postřehy z velkého světa.

"When you photograph people in colour you photograph their clothes but when you photograph people in B&W you photograph their souls." Ted Grant

Blbý je, že nakonec to stejně vůbec nikoho nezajímá.